Aukmed

Někdy mě až trochu děsí, jak brzy se začínají mladé slečny malovat. Pokud mají nějaký koníček typu tancování, mažoretky a podobně, tak je malují již v opravdu velmi raném věku. Jakoby bez třpytek, očních stínů a řasenky nebyly dostatečně krásné. A ony se tomu nebrání, naopak to většinou vítají a vyhledávají. Mají to totiž odkoukané již od batolecího věku od maminek. Chtěly dělat to samé, co ony. Ale maminky jim to málokdy dovolily, protože nechtěly mít své šminky zničené. A tak si pak malé slečny píší o vlastní malůvky Ježíškovi a také hned chtějí nějaký parfém, když se přece maminka také voní.

Potkáte-li ve městě nějakou ženu nenamalovanou, přijde vám to skoro divné. A často si řeknete, proč se sebou něco neudělá. Přirozená krása je sice daná každému, je ale třeba ji často odhalovat. Na první pohled ji má málokdo. A řekněme si to upřímně, dobře a vkusně udělaný make-up dokáže zázraky. Někdy z nás udělá úplně jinou osobu. Proto už žena, jakmile se jednou začne malovat, málokdy vyrazí na ulici bez make-upu. Maximálně někam do lesa si zaběhat. A jsou takové, které se bez líčení nechtějí objevovat ani před vlastním partnerem. Aby viděl vždy jen tu jejich „krásnější“ tvář. To už  je sice opravdu trochu extrém, ale znám takové.

Tu jistou závislost na líčení a dokonalosti nám vštěpují hlavně média. V málokterém filmu uvidíme jít usínat ženu odlíčenou, jak by to běžně mělo být. I v džungli, válce, poušti a různých katastrofických situacích se objevují ženy nalíčené, jakoby to byla naprosto běžná věc. Být nalíčená a vypadat hezky je zajisté dobrá věc, ale nemělo by to být nic, do čeho bychom se nutily. Mělo by nám to dělat radost a být i součástí jakési hry, kterou hrajeme s naším okolím. Za make-up se totiž dá dobře schovat a můžete být na chvíli i někým jiným, vyjadřovat jiné emoce, než jaké doopravdy cítíte. Je to prostě typ masky, kterou nosíme.