Aukmed

Co je alternativní školství?
Alternativní školou označujeme takový typ školy, která funguje v rámci i mimo sektor škol spravovaných státem, a v kterých se uplatňují nové, nestandardní formy výuky, obsahy a metody vzdělávání, které nejsou běžně uplatňované v „klasických“ školách. Základem vzniku a existence alternativních škol v současnosti je reformní pedagogika, která se začala utvářet koncem 19. století a především začátkem 20. století. Tento koncept vycházel z myšlenek J. J. Rousseaula, J. J. Pestalozziho a L. N. Tolstého a společným a sjednocujícím východiskem byla především kritika staré, tradiční školy a změna postoje k dítěti.

Kdy vznikla montessori pedagogika
Za zakladatelku tohoto přístupu se považuje italská lékařka, pedagožka, propagátorka boje za práva dětí a žen Maria Montessori (1870 – 1952). Hlavním mottem pedagogiky Marie Montessori je výrok: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Montessori pedagogika klade důraz na svobodný rozvoj dítěte a jeho samostatnou činnost.
Hlavní myšlenky alternativního přístupu
K základním myšlenkám výuky patří přizpůsobení prostředí tak, aby poskytovalo dostatek podněcujících impulsů k nácviku běžných životních činností a sebeobsluhy. Například vnější úpravou pracovního prostoru (níže položené kliky u dveří, umyvadla). K rozvoji smyslových, rozumových a jazykových schopností existuje soubor didaktických pomůcek – kostky, válečky, koule, jehlany v různých barvách a velikostech, skládačky, obrázkové abecedy, soubory zvířátek. Montessori přístup vychází z toho, že se dítě dokáže poměrně dlouho koncentrovat na konkrétní činnost, tedy že se věnuje intenzivně tomu, co dělá z vlastní iniciativy.
Montessori není pro každého
V Montessori je všechno skutečné. Tedy žádné plastové šálky, děti používaly skutečné skleněné poháry. Žádné plastové nože na máslo, děti dostanou opravdu ostré nože. Důvod? Musí se naučit, že věci se můžou rozbít. Když jim spadne plastový kelímek, nic se nestane, tudíž si budou myslet, že když jim cokoliv upadne, nerozbije se to. Podle mého názoru se jedná o nebezpečnou metodu. Kdo z nás by dal tříletému dítěti na hraní ostrý nůž nebo skleničky?

Jednou z nejčastějších metod Montessori je, že výuku mohou ovlivňovat samy děti. Pokud něco dítě zajímá, může se tomu věnovat. Nikdo ho nenutí dělat věci, o které nemá zájem. Jenže není to právě kámen úrazu? Například žák, kterému je dva a půl roku, umí bez problémů napsat své jméno, zatímco jiný sedmiletý se podepsat neumí, protože ho to nezajímá, a podle metody Montessori to tudíž dělat nemusí, neumí to. Je správné, že sedmileté dítě se neumí podepsat?
Co se týká vyučujících, Montessori učitelé by neměli chválit, udělovat známky a opravovat. Měli by jen podporovat děti v jejich volbě a usměrňovat jejich rozhodnutí. Vše je totiž v jejich rukou. Myšlenka je taková, že dítě se bude cítit úspěšně, aniž by ho někdo chválil. Ale ruku na srdce, nepotřebuje čas od času slyšet pochvalu každý z nás?